Zamlčované informace o dějinách našich zemí - část čtvrtá

Vybráno ze zápisů v archivu - Panování Ferdinanda II. od r 1620 do 1637 – Nejhorší doba v dějinách, která se zamlčuje – část 4

Již tedy soudem samým ne pouze provinilci a statkáři vůbec, nýbrž i král a komora král. velice byli zkráceni. Avšak co tuto nespravedlivým soudem a politickým a náboženským strannictvím bylo započato, dovršeno odhady a prodejem, rozkramařením a rozplýtváním statků a jmění zabaveného.

Zabavování statků počalo se v Čecbách již r. 1620, avšak teprvé r. 1622 dělo se zabavování takovéto hromadně. Statky provinilců zabavovali zřízenci komor zemských, jakmile došel rozkaz od komory dvorní, jenž rozsáhlou tu činnost přehlížela a řídila. Na statek, jenž měl býti zabaven, vypraven ozbrojený zástup, kterýž byl k ruce komisarům k zabavení toho statku ustanoveným. Komisaři, jenž měli nejen statek ujmouti, nýbrž i takovou správu na něm zavésti, jakou si přála dvorní komora, bývali dva vyšší úředníci zemští. Jeden byl radou zemské komory, druhý úředníkem účtárny. Čechy, Morava, Slezsko i oboje Rakousy, měly r. 1622 společné komisary Jana Krištofa Teuffela a Jana Unterholzera. S těmito jezdíval třetí komisař, jenž na statcích hotové peníze, skvosty, nářadí a vzácné šatstvo, dříve než komisaři zvláštní práci počali, sbíral. Při tom bral se zvláštní ohled na věci, jichž pro vojsko se upotřebiti mohlo: plátno, sukno ap. To byl „kontraband“. Šatstvo a skvosty se prodávaly a peníze dvorní komoře odváděly, ostatní pak věci skládány ve zvláštních místnostech u komory zemské a do Vídně se dovávážely tehdá, požádala-li za to dvorní komora. Kardinál z Dietrichšteina na př., byv požádán od dvorní komory, poslal dne 25. února 1622 do Vídně sukno a měď, jež jako kontrabant sebrány Fridrichu Pabstovi a Ant. Cramerovi. Věcmi z kontrabantu upláceny také dluhy. Jeremiáš Reinwalden na př. dostal nářadí Thurnovi sebrané na splátku svého úvěru.

Povstalci vidouce, že jsou ztraceni, dříve než ze svých statků a zámků uprchli, Věci draho cenné odváželi a nešlo-li to, snažili se někde je uschovati. Proto po všem bedlivě pátráno. Dobře v slídění takovém znal se a proto i ne malé důvěře těšil se Izaiáš Schürle, tehdá vrchní hejtman v Plzni, jenž vojenskou pomocí v Čechách a v Rakousich věci schované vyhledával po okolních zemích, zvláště po městech říšských děly se poptávky, zdali někteří povstalci svých skvostů nebo nářadí tam neuschovali. I stalo se skutečně, že i v cizině některé draho cenné věci byly vypátrány, zabaveny a do Čech zpět odvezeny.

Jakmile o takovýto kontrabant bylo postaráno, jali se komisaři statek prohlížeti a oceňovati. Při tom měli se, pokud bylo možno, dozvěděti, zač statek skutečně stojí. Dále bylo komisarům vyšetřiti, jaké a které dluhy zabavený statek tíží a za kým má co požadovati.

Sepsavše pak důkladně, čeho se dopátrali, odesýlali to zemské komoře. Vyšetření takové mělo ten účel, aby komora měla úplný a dokonalý přehled dluhů a věděla, které mohou býti smazány a umořeny a s kým by vůbec o jich vypořádání bylo jednati; a pak aby věděla, na kom vymáhati, co statek měl dostati. Dluhy buď zapravila komora dvorní nebo zemská v tom případě, byl-li věřitel nějaká zasloužilá osoba nebo vůbec osoba taková, kterou císař nebo místo držící chtěli uspokojiti; nebo při prodeji ukládáno kupcům, aby dluhy, které byly za pravé uznány, zapravili. Požadavky, jež měly statky zabavené, vymáhány buď ihned, jakmile statek do státní správy přešel, aneb státní dluhy mořeny tím, že dlužníci potrestaných šlechticů stávali se dlužníky státních věřitelů. Byl-li stát dlužen některému ze vzbouřenců, byl dluh jedno duše smazán. Liechtenšteinovi bylo totiž dne 17. května 1622 poručeno, aby z knih dle seznamu, který mu zaslala dvorní komora, vymazal sumu 1,137.530 zl. dluhy to státní i s úroky až do tohoto času vzešlými. Vítězové totiž byli toho náhledu, že stát není povinen platit dluhy českým povstalcům.

Konečně komisaři oddělovali léna církevní a léna vůbec od statků skonfiskovaných; na lenních pak zavedli správu jako na vlastních statcích zabavených, zařídili mýta a cla státní a postarali se, aby jen katolické služby boží na skonfiskovaných statcích se konaly, ano měli si potvrzení, že se tak stalo, od úředníků a osob výše postavených vymoci.

Vycenění nebo-li odhadnutí statků od komise vykonané sloužilo pak za základ k dálšímu prodávání nebo postupování statků těchto. Při prodejích však se objevuje, že odhadnutí nebylo mnohdy správné a poctivé; ano máme příčinu a mnoho k tomu dokladů domnívati se, že odhady mnohých statků byly zúmyslně a schválně nízké. Podle všech okolností panovalo velmi dobré srozumění mezi odhadci a mezi potomními kupci; neboť se objevuje, že ceny nápadně nízké měly jen statky úd jistých osob koupené, kdežto statky jiné poměrně byly vyceněny. Ano u některých statků byla cena odhadní tak nízká, že jen nespravedlivý a předpojatý odhadce mohl takovouto cenu udati.

Ale císařské pokladny byly prázdné, vděčnost císařova, jak nám známo, byla neobmezená a nejbližším a rozhodujícím rádcům císařovým velice na tom záleželo, aby hodně mnoho uchvátili. Nastal tedy pravý shon a vypadalo to tak, jako když se po slovení velikého rybníka prohlásí, „kaberna hoří!“ Kdo měl chuť a příležitost honem se vrhl do vody nebo do bláta a kalužin, aby nějakou tu rybičku nebo tučnou rybu uchvátil. Komora král. a císařská pokladna z prodeje statků měly tedy ten nejmenší užitek.

Nehledíce ani k Albrechtovi z Valdšteina, který si dovedl získati statků za veliké knížectví a k místodržiteli knížeti Karlovi z Liechtenšteina, mohli bychom uvésti celou řadu lidí, kteří se tehdáž na ujmu státní pokladny a na ujmu provinilců a jich dědiců obohatili. Pavel Michna z Vacinova na př., byl za služby své jmenován cís. radou a nařízeným komisařem při prodeji zabavených statků a povýšen do stavu panského a později hraběcího. Roku 1622 měl již Tloskov s Maršovicemi; potom koupil Břežany, Novou Libeň (u Jilového), Osečany, Pnětluky, Radíč a Kněvíz, tak že mu náležela téměř celá krajina od Benešova ku pravému břehu Vltavy a od Osečan a Maršovic až daleko na pravý břeh řeky Sázavy. Dále držel Toužetín, Hořetice a Ziželice, Bitoves, Zásmuky, Chotouň, Hlubočerpy a j. v. Ohromných statků nabyli cizozemci kníže Jan Oldřich z Eggenberka, Couriers, hrabě Krištof Simon z Thunu a j. v.