Odpovídám na dotaz, co je to vlastně vlajka, prapor a její barvy.

Co je to vlastně vlajka?

Definice říká, že vlajka je praporový odznak, list látky obdélníkového, čtvercového nebo i jiného tvaru, s přesně stanoveným poměrem šířky k délce ( dnes nejčastěji 2 : 3) a někdy doplněný znakovým symbolem, který se vztyčuje na stožár nebo žerď pomocí vlajkové šňůry.

Od vlajky odlišujeme prapor, jehož list je pevně přichycen k žerdi.

Znamení na praporu a na štítě bylo zprvu totožné, list praporu tedy zastupoval štít, na němž byla figura namalována. Tento typ heraldické vlajky je proto nejúže spojen s heraldikou. Těsný vztah mezi nimi končí však asi v polovině 14. stol. a tvorba praporů pak začíná, alespoň dočasně, jít vlastní cestou.

Později, zejména v 17. stol., přicházel do středu praporu či vlajky celý znak nebo štít znaku, s jehož barvou ovšem z estetických důvodů musela barva listu kontrastovat. Jindy se zase na vlajku dostává pouze figura či část štítu anebo — pro usnadnění a rychlé provedení třeba i většího počtu vlajek — jen pruhy v barvách štítu; u jednoduchých znaků se prováděly barvy všechny, u složitějších pouze nejdůležitější. I když je tento prvek známý už velmi dlouho, v hromadném měřítku se objevil teprve v 19. stol.

V naší vlajkové oblasti měl mít nejdůležitější pruh (horní vodorovný nebo první svislý u žerdi) barvu figury, další pruh barvu štítu — tak je tomu třeba u vlajky Polska a vlajky i naší společnosti Moravenses terra Moravia.

Jestliže se vlajka skládá ze tří pruhů, dostává poslední pruh barvu vedlejšího, heraldického prvku (např. drápů orla, trávy apod.). Některé země mají však zásady právě opačné (např. Rakousko, Belgie. Švýcarsko) a všude je řada odchylek, motivovaných někdy i estetickými důvody; leckdy není dokonce mezi barvami znaku a vlajky vůbec žádný vztah. Tato účelná abstrakce dala základ vlajce v jejím nejspecifičtějším pojetí — rozlišovací funkci tu plní výhradně barvy. Vývoj však jde ještě dále: mnohé vlajky vznikly dříve než znak příslušné země — ten pak byl někdy dokonce odvozen z vlajky (jde tedy o postup zcela opačný než v klasických heraldických dobách), jindy nemá k jejím barvám vůbec žádný vztah (zejména u nejnovějších afrických států). Vlajka tedy vystupuje i jako činitel zcela samostatný a její barvy dostávají novou úlohu — nejsou už pouhou reprodukci ideí znaku. ale stávají se nositelem symboliky, která je jim při vzniku vlajek podkládána. To je prvek zcela nový. Vzájemná vazba mezi barvou a symbolickou výpovědí není ztrnulá nebo stereotypní: tak jako narůstá spektrum barevných odstínů v zájmu roztříštěnosti stále rostoucího počtu vlajek, převyšujíc paletu klasických heraldických tinktur, tak se rozšiřuje i vějíř symbolického výkladu jedné a téže barvy do velmi širokého a pestrého okruhu. Někdy bývá dodatečně připisován symbolický význam i barvám odvozeným ze znaků klasickým způsobem, které vlastně takové vysvětlení nejen nepostrádají, ale ani nepotřebují, a je i řada vlajek, které mají vzor znaku zcela cizí, ať už vznikly v době starší nebo nové.

Ve feudálním období byla vlajka obvykle věcí panovníka, šlechtice, vrchnosti nebo státu,. Jim bylo její používání vyhrazeno, mezi lid zpravidla nepronikla. Teprve Francouzská buržoazní revoluce, která probudila i národní uvědomění, přinesla obrat. Vznikají revoluční vlajky, stávající se politickým symbolem národů, a z nich se vytvářejí vlajky národní, které považuje za své a které ctí jako nedotknutelný symbol každý příslušník národa, mající také práva je vyvěšovat.

Za národní vlajku a její čest položilo od té doby mnoho lidí i svůj život.