Kterak byli šlechtici, rody, rodiny a jednotlivci moravští na majetku svém pokutováni
Rok 1622 listopad — 1624.
Informace k tomuto pokutování nalezneme i ve zpracovaných faktech od Kristiana d‘Elverta: Beiträge zur Geschichte der Rebellion, Reformation, des dreissigjährigen Krieges und dar Nengestaltung Mährens im 17. Jahrhunderte, Brünn 1867.
Hromadné odsuzování a pokutování šlechticů moravských počalo se jako v Čechách tak zvaným generálním pardonem. Dne 9. listopadu t 1622 vydal totiž kardinál z Ditrichšteina patent, kterým oznamováno, že jest v tomto markrabství Moravském ještě mnoho obyvatelů, kteří se byli všelikým způsobem, slovy a skutky a jak mohli velice horlivě ohavné rebelie účastnými učinili, a že by tedy stejné tresty zasloužili jako ti vůdcové a náčelníci, kteří již byli odsouzeni. Avšak jelikož milost královská ve své dobrotivosti více k mírnosti nežli ku přísnosti jest nakloněn, že se všem, kteří se byli v minulém povstání jakýmkoli způsobem súčastnili broje od nich původ svůj mají a oni k válce příčinu zavdali, na kterou císař veliké náklady nucen byl vésti, svá vlastní panství prodávati, své dědičné země zastaviti, převelikých dluhů nadělati a s nesnesitelnými škodami a nesmírnými obtížemi zápasiti: proto že císař nařídil, aby takovéto dluhy od původců té války, a sice pokutováním na jich statcích se zaplatily. Proto kardinál nařídil jménem císařovým, aby každý ze tří stavů moravských, kdo, se byl povstání (vyjmouc ty, kdo ze země uprchli, na koho již rozsudek jest vynešen, jakož i ty, kdo ve své tvrdošíjnosti a ve svém odporu zůstávají, u nepřátel až posud se zdržují, jakož i ty, kdož byli strůjci a předními podporovateli rebelie) zasloužený trest na životě a cti nejmilostivěji odpouští, tak že na život a na čest nemá jim býti více nijakž sáháno; každý však že jest povinen před kardinála se dostaviti a se přihlásiti, kde mu další bude oznámeno. Jelikož však nynější rozúčastným učinil a pardonu užiti chce, do šesti neděl pořád zběhlých před kardinála se dostavil, kde mu o tom vydáno bude písemné vysvědčení a kde dostane poučení, jak by se měl dále zachovati. Pro mor v zemi panující měla se tato šestinedělní lhůta teprve od 1. prosince počítati. Kdo by se k milosti této nepřiznal a ve lhůtě ustanovené u kardinála se nepřihlásil, leda že by z důležitých příčin tak učiniti nemohl, toho měl stihnouti trest pro urážku královské milosti.
Téhož dne 9. listopadu 1622 kardinál z Dietrichšteina veřejným patentem učinil vyzvání, aby každý, kdo by měl k uschování nějaké zboží odsouzených povstalců nebo hotové jejich peníze a úpisy nebo kdo by o nějakém jejich statku věděl, aby to do šesti neděl počítajíc od 1. prosince ohlásil. Každému takovému slibovala se čtvrtina odměny a zamlčení jména jeho; naopak hrozilo se přísnými tresty na životě a majetku, jmenovitě zabavením všech statků, kdo by něco takového neodvedl nebo zamlčel.
Zároveň vyzváni manželky, věřitelé a všickni, kdo by za odsouzenými a pokutovanými měli spravedlivé požadavky, aby se s doklady svými do šesti ne děl přihlásili, jinak že by právo své propadli.
Vyhlášky týkaly se povstalců zemřelých, ze země uprchlých a vůbec již odsouzených, kteříž v patentě tomto se jmenují: Petr starší Sedlnický, Jiří z Vrbna, Volf Sigmund z Vlašimě,
Hanuš Petršvaldský, Vilém Munka, Pavel Volbram, Viktorin Žernovský (zemřel), Krištof Ullerstorffer, Václav Lužický z Olomouce, Eliáš Netolička z Brna (zemřel), Ladislav Velen z Žerotína (ujel ze země), Vilém z Roupova (ujel ze země), Jan Bernard z Kuuovic (ujel ze země), Václav Bítovský (ujet ze země), Hanuš starší Skrbenský (ujel ze země), Krištof Karel Sedlnický, Hanuš Bruntálský z Vrbna, Beneš Pražma, Jan Adam z Víčkova (ujel ze země), Krištof Perger, Jan starší Odkolek (ujel ze země), Hartuian z Buchheima (ujel ze země), Ondřej mladší z Buchheima (ujel ze země), Jiří Ehrenreich z Roggendorfa (ujel ze země), Jan z Šelendorfa, Jiří Ebenberger, Pertolt Bohuslav z Lipého, Krištof z Říčan, Bedřich z Kounic, Karel z Kounic, Zdeněk z Valdšteina, Rudolf Šleinic, Bernard starší ze Zastřizl, Krištof Blekta, Jan Ludvík Krokvicar, Jan Čejka, Václav Möll, Jiří Zahradecký, Václav Rechenberger, Jindřich Vodický, Volf Kelečín, Ondřej Seidel, Jan Adam z Olomouce, Vít Österreicher z Olomouce, Jan Dorn nebo také Torn, Fridrich Mainrath ze Znojma, Jan Hynkonius a Martin Leypolt z Jihlavy, Fridrich Mužík z Hradiště a Jan Landskronský.
Komise k tomu zřízená počínala si pak podobně jako v Čechách s provinilci, kteří se u níťohlásili a vinnými se dávali. Kardinál jakožto předseda komise uvedl každému na pamět, že císař pro urážku své velebnosti udělil milost a odpuštění, pokud se týče cti a života, ale že si vyhradil trestání na statcích. A nyní každý tázán, zdali sobě přeje, aby o provinění jeho řádným soudem bylo rozhodováno a rozsudek vynešen nebo zdali oznámiv napřed statky a zboží své na milost se dává a na tom chce přestati, co by mu milostivě ze statků jeho ponecháno bylo. I dával se jeden za druhým na milost a mnozí i plačíce komisi a předsedu jejího úpěnlivě prosili, aby se smilovali nad manželkami a dítkami jejich a na mizinu jich nepřiváděli, nýbrž statky jim ponechali.
Provinilci z pravidla museli odevzdati dlužní úpisy na peníze, které měli za jinými osobami; dále přemlouváni k tornu, aby se uvolili jistou část hotových peněz odvésti. Kolatury byly jim odňaty a z pravidla museli se zvláštními úpisy zavazovati, že poddané své budou ku přijetí víry katolické nabádati. Provinilci, kteří neměli ničeho, museli se alespoň zavázati, že jistou částku odvedou do markraběcí pokladny. Mnozí provinilci podrželi sice statky svoje, ale museli se zavázati, že je prodají některému katolíkovi. Mnohým byly statky ponechány, jestli se zavázali, že přestoupí na víru katolickou. Jmenovitě manželkám povstalců statky ponechávány s tou podmínkou, že dítky své dají vychovávati v náboženství katolickém, že chlapce dají k jesuitům na studie. Dcerám povstalců slibována věna, vdají-li se se svolením kardinála z Dietrichšteina, tedy ovšem za katolíky,
Dluhy na zabavených statcích váznoucí z pravidla jen tehdy spláceny, byl-li je potrestaný dlužen osobám, které císaři věrnými zůstaly; dluhy povstalcům povinné buď jednoduše zrušeny nebo nový majitel statku musel dluh splatiti do královské komory. Při tom však musil se věřitel vykázati dobrými listinami; byla-li jen malá pochybnost, dluh prohlášen za neplatný. Proto na jednotlivých dlužních ú komise potvrzovala, že jsou správné a že mají býti splaceny. Ale nezřídka věřitel svůj dlužní úpis musil postoupiti komisi a vzíti za vděk jiným, ovšem méně dobrým úpisem. I to se přiházelo, že věřitelé, jmenovitě však manželky a příbuzní od souzených musili s požadavků svých sleviti, aby uznány byly za správné a aby byly poukázány k výplatě.
Ze všech zpráv, které se nám o jednáni komise konfiskační zachovaly, vysvítá, že přední a hlavní její péčí a snahou bylo z trestání šlechty a měst co nejvíce vytěžiti nejen pro pokladnu markraběcí, nýbrž i k tomu účelu, aby tučných odměn mohlo se dostati těm, kdo se byli císaře věrně přidrželi. Proto, jak nahoře poznamenáno, zabavovány hotové peníze, dlužní úpisy, zlaté a stříbrné nádobí a šperky a všeliké drahocenné svrchky. Ze svrchků manželkám a dětem ponecháváno z pravidla jen to, co asi velké ceny nemělo.
Dále bylo ustanoveno, že každý věřitel musil přihlásiti svůj požadavek za povstalcem některým. Právo jeho musilo býti velmi dobré, aby bylo uznáno, Velmi často se přiházelo, že věřitelé od komise od jedné lhůty ke druhé byli odkazováni a že mnohým požadavky jich nebyly potvrzeny. Zejména manželky a příbuzní povstalců nesnadno dosahovali toho, oč se hlásili. Obyčejně musili s požadavků svých značnou částku sleviti.
Zde uvádím jen náhled jedné stránky z velmi obsáhlého seznamu jednotlivců, kteří byli pokutováni.
Rok 1622 listopad — 1624.
Informace k tomuto pokutování nalezneme i ve zpracovaných faktech od Kristiana d‘Elverta: Beiträge zur Geschichte der Rebellion, Reformation, des dreissigjährigen Krieges und dar Nengestaltung Mährens im 17. Jahrhunderte, Brünn 1867.
Hromadné odsuzování a pokutování šlechticů moravských počalo se jako v Čechách tak zvaným generálním pardonem. Dne 9. listopadu t 1622 vydal totiž kardinál z Ditrichšteina patent, kterým oznamováno, že jest v tomto markrabství Moravském ještě mnoho obyvatelů, kteří se byli všelikým způsobem, slovy a skutky a jak mohli velice horlivě ohavné rebelie účastnými učinili, a že by tedy stejné tresty zasloužili jako ti vůdcové a náčelníci, kteří již byli odsouzeni. Avšak jelikož milost královská ve své dobrotivosti více k mírnosti nežli ku přísnosti jest nakloněn, že se všem, kteří se byli v minulém povstání jakýmkoli způsobem súčastnili broje od nich původ svůj mají a oni k válce příčinu zavdali, na kterou císař veliké náklady nucen byl vésti, svá vlastní panství prodávati, své dědičné země zastaviti, převelikých dluhů nadělati a s nesnesitelnými škodami a nesmírnými obtížemi zápasiti: proto že císař nařídil, aby takovéto dluhy od původců té války, a sice pokutováním na jich statcích se zaplatily. Proto kardinál nařídil jménem císařovým, aby každý ze tří stavů moravských, kdo, se byl povstání (vyjmouc ty, kdo ze země uprchli, na koho již rozsudek jest vynešen, jakož i ty, kdo ve své tvrdošíjnosti a ve svém odporu zůstávají, u nepřátel až posud se zdržují, jakož i ty, kdož byli strůjci a předními podporovateli rebelie) zasloužený trest na životě a cti nejmilostivěji odpouští, tak že na život a na čest nemá jim býti více nijakž sáháno; každý však že jest povinen před kardinála se dostaviti a se přihlásiti, kde mu další bude oznámeno. Jelikož však nynější rozúčastným učinil a pardonu užiti chce, do šesti neděl pořád zběhlých před kardinála se dostavil, kde mu o tom vydáno bude písemné vysvědčení a kde dostane poučení, jak by se měl dále zachovati. Pro mor v zemi panující měla se tato šestinedělní lhůta teprve od 1. prosince počítati. Kdo by se k milosti této nepřiznal a ve lhůtě ustanovené u kardinála se nepřihlásil, leda že by z důležitých příčin tak učiniti nemohl, toho měl stihnouti trest pro urážku královské milosti.
Téhož dne 9. listopadu 1622 kardinál z Dietrichšteina veřejným patentem učinil vyzvání, aby každý, kdo by měl k uschování nějaké zboží odsouzených povstalců nebo hotové jejich peníze a úpisy nebo kdo by o nějakém jejich statku věděl, aby to do šesti neděl počítajíc od 1. prosince ohlásil. Každému takovému slibovala se čtvrtina odměny a zamlčení jména jeho; naopak hrozilo se přísnými tresty na životě a majetku, jmenovitě zabavením všech statků, kdo by něco takového neodvedl nebo zamlčel.
Zároveň vyzváni manželky, věřitelé a všickni, kdo by za odsouzenými a pokutovanými měli spravedlivé požadavky, aby se s doklady svými do šesti ne děl přihlásili, jinak že by právo své propadli.
Vyhlášky týkaly se povstalců zemřelých, ze země uprchlých a vůbec již odsouzených, kteříž v patentě tomto se jmenují: Petr starší Sedlnický, Jiří z Vrbna, Volf Sigmund z Vlašimě,
Hanuš Petršvaldský, Vilém Munka, Pavel Volbram, Viktorin Žernovský (zemřel), Krištof Ullerstorffer, Václav Lužický z Olomouce, Eliáš Netolička z Brna (zemřel), Ladislav Velen z Žerotína (ujel ze země), Vilém z Roupova (ujel ze země), Jan Bernard z Kuuovic (ujel ze země), Václav Bítovský (ujet ze země), Hanuš starší Skrbenský (ujel ze země), Krištof Karel Sedlnický, Hanuš Bruntálský z Vrbna, Beneš Pražma, Jan Adam z Víčkova (ujel ze země), Krištof Perger, Jan starší Odkolek (ujel ze země), Hartuian z Buchheima (ujel ze země), Ondřej mladší z Buchheima (ujel ze země), Jiří Ehrenreich z Roggendorfa (ujel ze země), Jan z Šelendorfa, Jiří Ebenberger, Pertolt Bohuslav z Lipého, Krištof z Říčan, Bedřich z Kounic, Karel z Kounic, Zdeněk z Valdšteina, Rudolf Šleinic, Bernard starší ze Zastřizl, Krištof Blekta, Jan Ludvík Krokvicar, Jan Čejka, Václav Möll, Jiří Zahradecký, Václav Rechenberger, Jindřich Vodický, Volf Kelečín, Ondřej Seidel, Jan Adam z Olomouce, Vít Österreicher z Olomouce, Jan Dorn nebo také Torn, Fridrich Mainrath ze Znojma, Jan Hynkonius a Martin Leypolt z Jihlavy, Fridrich Mužík z Hradiště a Jan Landskronský.
Komise k tomu zřízená počínala si pak podobně jako v Čechách s provinilci, kteří se u níťohlásili a vinnými se dávali. Kardinál jakožto předseda komise uvedl každému na pamět, že císař pro urážku své velebnosti udělil milost a odpuštění, pokud se týče cti a života, ale že si vyhradil trestání na statcích. A nyní každý tázán, zdali sobě přeje, aby o provinění jeho řádným soudem bylo rozhodováno a rozsudek vynešen nebo zdali oznámiv napřed statky a zboží své na milost se dává a na tom chce přestati, co by mu milostivě ze statků jeho ponecháno bylo. I dával se jeden za druhým na milost a mnozí i plačíce komisi a předsedu jejího úpěnlivě prosili, aby se smilovali nad manželkami a dítkami jejich a na mizinu jich nepřiváděli, nýbrž statky jim ponechali.
Provinilci z pravidla museli odevzdati dlužní úpisy na peníze, které měli za jinými osobami; dále přemlouváni k tornu, aby se uvolili jistou část hotových peněz odvésti. Kolatury byly jim odňaty a z pravidla museli se zvláštními úpisy zavazovati, že poddané své budou ku přijetí víry katolické nabádati. Provinilci, kteří neměli ničeho, museli se alespoň zavázati, že jistou částku odvedou do markraběcí pokladny. Mnozí provinilci podrželi sice statky svoje, ale museli se zavázati, že je prodají některému katolíkovi. Mnohým byly statky ponechány, jestli se zavázali, že přestoupí na víru katolickou. Jmenovitě manželkám povstalců statky ponechávány s tou podmínkou, že dítky své dají vychovávati v náboženství katolickém, že chlapce dají k jesuitům na studie. Dcerám povstalců slibována věna, vdají-li se se svolením kardinála z Dietrichšteina, tedy ovšem za katolíky,
Dluhy na zabavených statcích váznoucí z pravidla jen tehdy spláceny, byl-li je potrestaný dlužen osobám, které císaři věrnými zůstaly; dluhy povstalcům povinné buď jednoduše zrušeny nebo nový majitel statku musel dluh splatiti do královské komory. Při tom však musil se věřitel vykázati dobrými listinami; byla-li jen malá pochybnost, dluh prohlášen za neplatný. Proto na jednotlivých dlužních ú komise potvrzovala, že jsou správné a že mají býti splaceny. Ale nezřídka věřitel svůj dlužní úpis musil postoupiti komisi a vzíti za vděk jiným, ovšem méně dobrým úpisem. I to se přiházelo, že věřitelé, jmenovitě však manželky a příbuzní od souzených musili s požadavků svých sleviti, aby uznány byly za správné a aby byly poukázány k výplatě.
Ze všech zpráv, které se nám o jednáni komise konfiskační zachovaly, vysvítá, že přední a hlavní její péčí a snahou bylo z trestání šlechty a měst co nejvíce vytěžiti nejen pro pokladnu markraběcí, nýbrž i k tomu účelu, aby tučných odměn mohlo se dostati těm, kdo se byli císaře věrně přidrželi. Proto, jak nahoře poznamenáno, zabavovány hotové peníze, dlužní úpisy, zlaté a stříbrné nádobí a šperky a všeliké drahocenné svrchky. Ze svrchků manželkám a dětem ponecháváno z pravidla jen to, co asi velké ceny nemělo.
Dále bylo ustanoveno, že každý věřitel musil přihlásiti svůj požadavek za povstalcem některým. Právo jeho musilo býti velmi dobré, aby bylo uznáno, Velmi často se přiházelo, že věřitelé od komise od jedné lhůty ke druhé byli odkazováni a že mnohým požadavky jich nebyly potvrzeny. Zejména manželky a příbuzní povstalců nesnadno dosahovali toho, oč se hlásili. Obyčejně musili s požadavků svých značnou částku sleviti.
Zde uvádím jen náhled jedné stránky z velmi obsáhlého seznamu jednotlivců, kteří byli pokutováni.
0 komentářů:
Přidat komentář